Jsou to druhé Vánoce, které s námi nejsi,
nám je smutno u srdce, nevíme, kde jsi.
Měli jsme Tě všichni rádi, hlavně Tvoje dcerka,
dneska už je o rok starší, začas bude velká.
Přejeme Ti lepší žití v nové podobě,
věříme, že život šanci dá Tobě.
Znovu duše Tvoje vrátí se sem k nám
a možná, že k nám blízkým Tobě přijdeš zase sám.
Možná nebudeme vědět, že jsi to Ty,
ale určitě nám bude dobře na duši.
Chybíš nám a je nám smutno, snažíme se žít,
dej nám vědět, dej nám znát, stačí málo,
budeme zase všechno chtít.
Máme Tě rádi, i když už tu nejsi.
Byl jsi dobrý bratr, kamarád a syn.
Přejeme Ti jen to nejlepší.
Maminko, všichni zde v lavicích u tvé rakve sedíme,
sedíme tiše a v očích slzy máme,
ruce jsou sepjaty a upřímně prosíme,
ať alespoň jednou, třeba na malou chvíli,
tvůj úsměv ještě spatříme.
V našich srdcích o to stále boha prosíme.
Jsou chvíle v životě,
jež nejsou k unesení,
proto dovol nám, milý tatínku,
poslední slova rozloučení.
Dal jsi nám život,
měl jsi nás rád,
díky Tobě víme,
jak se starostmi se prát.
Z očí Ti zářilo tolik lidskosti a dobroty,
ten výraz očí a tváře dával nám pocit jistoty.
Tys vychoval nás ve víře, naději a lásce,
tys zanechal v nás plno krásných vzpomínek na dlouhou dobu, ne jen krátce.
A i když vedl jsi nás občas tvrdě,
bylo to správné,
my byly jsme na Tebe vždycky hrdé.
Byl jsi ten nejlepší táta,
jakého mohly jsme si přát,
a tak to zůstane navždy,
dnes a napořád.
Býval jsi plný života,
Tvá mysl plná snění,
a nikdo z nás se nenadál,
jak rychle se to změní.
Bolest zná jen málo slov a smutek nejtěžší je jako kámen němý,
Tobě však osud přichystal dva a půl roku utrpení.
Tvůj život byla starost a práce,
pro vše měl jsi cit,
Tvé laskavé, obětavé srdce,
mělo tu s námi ještě být.
A lesy stále šumí, které měl jsi tolik rád,
Tvůj hlas se ztratil, kroky utichly a úsměv vítr vzal.
Nejdražší tatínku,
děkujeme Ti za cestu, kterou jsi s námi šel,
za ruce, které nám tolik pomáhaly,
děkujeme za to, že jsi tu s námi byl,
za každičký den, který jsi s námi žil.
Odpusť nám vše, čím jsme Ti ublížily,
budeš nám chybět...
Tak poslední objetí, sbohem, pac a pusu,
měj se tam v nebi krásně a užij zaslouženého klidu...
Přestalo tlouci srdce tvé znavené,
nebylo z ocele, ani z kamene.
Bolestí znaveno přestalo bít,
už nebylo léku, jímž by mohlo dále žít.
Smrt totiž prošla kolem
a život jde dál,
jen rozprostřela závoj - protkaný bolem,
v němž ukryt je veliký žal.
Ale láska nám tady zůstala
- ta totiž smrti nezná.
A proto za vše, za vše veliký dík,
za tvoji lásku, jaká byla,
za život, jaký jsme s tebou měli.
A co vděkem ti tedy za lásku a péči Tvou
můžeme naposledy dát
- už jen hrst krásných květů naposled
a pak jen tiše, s bolestí v srdci
na tebe s láskou a úctou, vzpomínat.