Maminko, všichni zde v lavicích u tvé rakve sedíme,
sedíme tiše a v očích slzy máme,
ruce jsou sepjaty a upřímně prosíme,
ať alespoň jednou, třeba na malou chvíli,
tvůj úsměv ještě spatříme.
V našich srdcích o to stále boha prosíme.
Nikdo nám neřekne, nikdo nám nepoví,
čím byla maminka každému z nás.
Nikdo ji nevrátí,
nikdy již nezazní nám její hlas.
V životě se loučíme mnohokrát,
s maminkou jen jednou.
I kdybychom si oči vyplakali,
ty její už se neohlédnou.
Odešlo nám to nejdražší,
co jsme na tomto světě měli.
Mámino srdce veliké,
dobrota a láska neskutečná.
Proto naše prosba
- zdá se být výjimečná
žádáme vás, andělé
- maminka naše, do nebíčka k vám už jde -
prosíme vás vroucně,
doprovoďte ji na její poslední cestě.
Za předobré srdce matčino na světě náhrady není,
proto je tolik bolestné s maminkou rozloučení.
Maminka naše milovaná, tolik lásky nám dala,
vždy v jejím srdíčku cestička byla malá,
kam veškerá trápení ukrývala.
Přesto však bývala lásky plná,
navzdory všemu, silná a obětavá.
Za to ti, maminko, patří veliký dík
- jednou se sejdem a bude líp.
Odešlas, maminko, neznámo kam,
vzpomínky po tobě zůstanou nám.
Vzpomínky krásné, maminko milá,
ty, která jsi pro nás jen žila.
Kdo poznal tě, ten měl tě rád,
uměla jsi pomoci, potěšit i rozesmát.
Proto by takoví lidé, maminko, neměli umírat.
Dnes přesně před rokem umřela má milovaná maminka Jarmila Elišková, rozená Zárubová ve věku nedožitých 87 let.
Žila dlouho, ale pro mě je to stejně málo. Její smrtí pro mě ztratil svět krásu a radost. Od té doby jsem už skoro jen nešťastná.
Doufám, maminko, že tam v nebi se máš krásně. Nevěřím, že se brzo uvidíme, i když zemřu, já asi do nebe nepůjdu. Nejsem toho hodná, jako jsi byla ty.
Chci, abys věděla, že na Tebe pořád myslím, miluji Tě a stále se za Tebe modlím, ať se máš krásně tam, kde teď jsi, a také lituji toho, že jsem byla k tobě občas pěkně hnusná, ano, přesně jak jsi říkala, maminko.
Jak rádi bychom Tě, maminko, drželi zase za ruku. Jak moc bychom si přáli, abys tu s námi mohla být. Tolik jsi chtěla žít, nechtěla jsi od nás odejít. My bychom, maminko, udělali cokoliv, aby se to nemuselo stát a ty ses s námi mohla ještě hodně let smát.
Zlá nemoc nám Tě vzala, jen vzpomínky na krásné a nezapomenutelné chvíle jsi nám tu, maminko, zanechala.
Ty vzpomínky my teď do pohádky proměníme a vnoučatům Tvým je všechny zodpovíme. Aby i naše děti věděly, jak moc jsme si Tě, maminko, všichni vážili.