Na papír kapou mně slzy,
jedna dobrá žena zemřela příliš brzy.
Brečím a za slzy se nestydím,
skrze slzy na papír pořádně nevidím.
Brečím a proklínám osud zlý,
teď je ta chvíle, kdy dospělý plakat smí.
Brečím, teď už plakat smím,
když co se stalo, už vím.
Brečím, přibývá slzí a marnosti,
smutku ve mně není pořád dosti.
Smutek a žal, je ho ve mně moc,
proč, Danuško, Ti život vzala, zlá nemoc.
Brečím, moje já osud zlý proklíná,
proč život dobré ženě zhasíná.
Vím o tom, jedna lidská stránka se zavírá,
vím o tom, že krásná žena umírá.
Těžkou nemoc měla,
na všechny špatné životní chvíle zapomněla,
přece jen tolik žít chtěla,
hlavně jen být zdravá zcela.
Nepovedlo se, krutý byl osud,
přemýšlím o tom stále, dosud.
Proč osud byl tak krutý,
proč u někoho byl tak pohnutý.
Proč zemřela nádherná a krásná žena,
to nepochopím nikdy zcela.
Milá Danuško, nikdy na Tebe nezapomenem,
my spolužáci si na Tebe vždy vzpomenem.
Zemřela jsi, Danuško, příliš brzy,
to člověka zdeptá, zarmoutí, to opravdu mrzí.
Mám v očích slzy a na duši stín,
co si mám v této chvíli počít s tím.
Mohu jen doufat, že citlivá rána se zahojí,
mohu si ale jen zoufat, že smutek a žal se připojí.
Milá Danuško, věř tam nahoře na nebíčku,
že vždy za Tebe zapálíme svíčku.
Zůstaneš v našich srdcích navždy,
tohle podepíše, kdo Tě znal, každý.
Ať je ti zem lehká,
tvé publikum miluje tvé verše,
stále ještě ti tleská,
kdybys byl ještě mezi námi,
tvé básně by byly stále žehnány,
škoda, že už nikdy nesložíš nová dílka,
snad dobře ti je v roli andílka.
Maminko! Už nikdy tak nemohu nikoho oslovit, co všechno je řečeno v tom jediném slově. Neměla bych truchlit sama pro sebe, co už nebudu mít, ale pro to, co nebude mít ona.
Už žádný západ slunce, žádná ranní káva, žádný zpěv ptáků, žádná krásná slova. Pro ni budu dál žít, aby věděla, že to, co mi celý život dávala zůročím. Aby věděla, že budu dobrým člověkem.
Jako dítě jsem se jí tak moc nechtěla podobat. Co bych teď dala za to, kdyby ve mně někdo její podobu viděl.