Života jiskra v dáli teď uhasíná, však její teplé světlo nám v myslích a srdcích bude tepat a doutnat dál a jednou, byť byl by to sebemenší plamínek, rozžehne se a teplem svým nás opět zahřeje.
Dneska já mám smutný den,
kdy na tebe myslím jen.
Opustils mě hrozně mlád,
líbal jsi mne hrozně rád.
Bavil jsi se, smál jsi se,
teď se bavíš nahoře.
Andělíčci, ti se smějí,
mají tě tam totiž rádi.
Ty mně budeš strašně chybět,
srdíčko mi bude bolet.
Měla jsem tě ráda moc,
už je po všem, sakra proč?
Posílám ti políbení,
do nebíčka pohlazení.
Sbohem zlato, buď tam šťastný,
já tu budu plakat a vzpomínat.
Sbohem.
Maminko! Už nikdy tak nemohu nikoho oslovit, co všechno je řečeno v tom jediném slově. Neměla bych truchlit sama pro sebe, co už nebudu mít, ale pro to, co nebude mít ona.
Už žádný západ slunce, žádná ranní káva, žádný zpěv ptáků, žádná krásná slova. Pro ni budu dál žít, aby věděla, že to, co mi celý život dávala zůročím. Aby věděla, že budu dobrým člověkem.
Jako dítě jsem se jí tak moc nechtěla podobat. Co bych teď dala za to, kdyby ve mně někdo její podobu viděl.