Kondolence

Klesla ruka, která tak ráda pracovala,
zmlkla ústa, která slovy jen hladívala,
oči, které se tak jasně dívaly,
se navždy zavřely.

Já půjdu tam, kam všechna pokolení odešla
a lesy budou dále snít a vody dřímat,
v lesku bílých hvězd.
J. Zeyer

Přestalo tlouci srdce tvé znavené,
nebylo z ocele, nebylo z kamene.
Bolestí znaveno přestalo bíti,
nebylo léku, jímž mohlo žíti.

Mít tak osud, jako má strom,
zapustit kořen, vyrůst a zrát.
Po smrti ještě suchými větvemi
oživit oheň, svítit a hřát.

Proč odešel jsi tak náhle, bez slůvka rozloučení,
tam, odkud není návratu?
I vítr ztichl v té chvíli, když vydechl jsi naposledy.
Těžko, přetěžko nám bude bez tebe, ty náš nejdražší.
Pracoval jsi vždy tak rád,
klidu sobě nedopřáls.
Teď v nebi snad ten klid už máš,
nám nezbývá než utřít slzy a vzpomínat.

Měj se v tom nebi fajn
a mysli na nás,
tak jako my myslíme na Tebe.
Přeji Ti den plný vzpomínek.

Tatínku, táto, kde jsi?
Kam zmizel Tvůj hlas, Tvůj smích?
Kde je tvá starost o mě?
Nevěřím, že jsi v hrobě.

Tatínku, táto, odpověz.
Proč dneska k tobě mluví kněz.
Proč za ruku mě nedržíš.
Mám Tě moc ráda, a ty to víš.

Na věky v srdci Tě budu mít.
Možná mi z nebe odpovíš.

Loučím se s vámi, přátelé milí,
ruky stisk už dnes vám nemohu dát,
srdce mi dotlouklo, odešly síly,
loučím se se všemi, kdo měl mne rád.

Stopy v písku na břehu moře smyje příliv.
To ale neznamená, že jsme tudy nikdy neprošli.
Stopy v srdci navždy zůstanou.

Pracoval vždy do únavy,
klidu sobě nedopřál,
za vše dobré, co vykonal,
tichý spánek buď mu přán.