Zástěra bývala tvoje nebe

Zástěra bývala tvoje nebe
a rýhy vrásek ukazatel cest.
S hrdostí kráčelas s jinými vedle sebe,
neznalas oddechu, ba ani lest.

Roky, jak lány připoutána k zemi,
jen ve snu toužilas laňkou být,
na těžké valše v noci pralas pleny,
pak něžně je rovnala dlaněmi.

Když chléb jsi krájela,
to jak by kapal med,
na dříví v les jsi šla,
ten chléb ti připomněl jen dřinu a spěch.
Snad i víru v lepší svět.

Ani do konce života jsi neseděla nečinně
a nad kupou vnoučátek, jako mnohé jiné,
jsi dumala, zda život nebyl pouhý sen.

NA TVOU POČEST A TICHOU VZPOMÍNKU vepsala